Kdy padne železná opona mezi zdravotním a sociálním systémem?

Minulý týden v úterý v Medical Tribune vyšel článek o propojení zdravotního a sociálního systému s názvem Kdy padne železná opona mezi zdravotním a sociálním systémem? K tomuto tématu se vyjadřovali kapacity z oboru včetně pana Gajdáčka.

Úvod článku: Zdravotní pojišťovny dávají na péči za rok přes 260 miliard korun. Na sociální platby, jako nemocenská a příspěvky na péči, jde přes 90 miliard korun. Další položkou je ztráta pracovní produktivity v době nemoci. Přestože zdravotní a sociální systém poskytují služby lidem v době nemoci současně, nejsou informačně ani organizačně propojeny. Nepočítá se jako přínos, když díky moderní léčbě, a tedy vyšším vydáním zdravotního systému ušetří systém sociální, například na nemocenských dávkách, a dokonce mu příjmy stoupnou, když se člověk vrátí do práce a odvádí pojistné. Dobrá kvalita sociální péče, například komunitní podpora aktivního života ve stáří, zase je prevencí čerpání zdravotních služeb. Zeptali jsme se odborníků: Jaké problémy způsobuje nynější oddělení zdravotního a sociálního systému a jaký užitek by mohl být z jejich informačního propojení, nebo třeba i vzniku společného ministerstva?

Ing. Jaromír Gajdáček, Ph. D., MBA, ředitel TopHelpPlus

Největším problémem oddělení zdravotních a sociálních služeb je skutečnost, že ten, kdo služby přijímá, tj. pacient nebo klient, nemá ucelený přehled o možnostech, které mu oba systémy umožňují, včetně financování. Zatímco ve zdravotnictví, které tvrdí, že je všechno zdarma a vše je možno využít, lidé místo přehledné nabídky hledají někoho, kdo by jim méně dostupné zdravotní služby pomohl zajistit, v sociální oblasti zase nevědí, kdo služby poskytuje, v jakých cenách a kvalitě. Existuje spousta nařízení, omezení, regulací a vyhlášek, které trh těchto služeb deformují. Z hlediska financování se setkáváme velmi často s tím, že ve zdravotní oblasti se najde zdravotní pojišťovna, která se při úhradách zdravotní péče striktně drží určeného paušálu a neslyší na zvýšené potřeby klienta. V sociální oblasti si rodina vyřídí příspěvek na sociální péči a je už úplně jedno, za co peníze utratí, protože to nemá souvislost s plněním „co za to“. Dochází tak ke zbytečným výdajům ze státního rozpočtu bez určeného cíle. Měli bychom tedy prioritně služby přizpůsobit potřebám klienta. Stát by měl především dát možnost lidem vybrat si, jakou péči chtějí, v jaké kvalitě a za kolik peněz. Náklady vynaložené na konkrétního pacienta by měl posuzovat dle skutečných nákladů a dopadů i z pohledu případné invalidity anebo dalšího přínosu pro společnost. Myslím si, že pacienta by neměl stát podceňovat a měl by mu dát možnost vybrat si služby, které skutečně potřebuje k efektivnímu léčení nebo pomoci.

Celý článek si můžete přečíst v novinách Medical Tribune ročník XIII, číslo 17, 5. září 2017.